Pobouření a emoce, který provázely bitvu na trajektu, byly rozmáznuty přes titulní stránky novin. Věděli jsme jak tisk nahlíží na tento incident a později jsme zjistili i jak se na to dívá soud. Ale co si o tom myslí ty dvě skupiny fanoušků, který se přímo zúčastnily? Terry Sherrin vzpomíná na hádku na Old Traffordu...

Mý suchý oblečení na benga asi nějak dobře zapůsobilo, jelikož se starali jen o ty, který prozradilo mokrý ošacení. Nakonec bylo k výslechu předvedeno jen šest nebo sedm lidí z naší bandy.

Boj byl ve fázi nekonečný rvačky a Swallow si vzpomíná, že doprostřed celýho tohodle pekla najednou přišel doktor:

"Přijel nahoru výtahem, v klidu vystoupil a představil se. Řekl nám, že bychom měli s celou tou šíleností přestat a zeptal se kdo potřebuje ošetřit. Jeden z nás mu na to odpověděl: „Polib si! My jsme v pořádku! Měl by si radši jít a zkontrolovat JE!“

Big Ted popisuje jeho dojmy z bitky:
"Jak jsem to přežil, nikdy nepochopím. Když Andy doběhl zpátky do baru s celym tim Manchesterem v zádech, tak první věc co jsem viděl, když jsme se vyhrnuli ven, byl Taffy právě trefenej lahví do obličeje a kolem dvaceti magorů z Manchesteru snažících se dostat dovnitř a lynčujících Taffyho.

Po narážce na Plaistow ještě víc zhoustla atmosféra, protože spousta z nich musela bejt přímejma účastníkama toho masakru. Pár z nich se vydalo směrem ke mně, já jsem ale dál postával na schodech a pouštěl si hubu na špacír: „Stůjte! Kolik z vás je z Manchesteru? Rozdám si to s každým kdo je opravdu od tam tuď.“ Tohle jim na chvíli zavřelo klapačky.

Rozhodli jsme se jet první třídou, protože kdyby se náhodou Účka o něco chtěli pokusit, mohli by tak přijít jen z jednoho směru. Jak jsme se trousili podél vlaku k prvním vagónům, Manchester už nastoupenej, naklánějící se z oken na nás pokřikovali a ječeli co že se s námi chystaj provýst.

*Trajekt

„Šéf firmy vedl krvavou fotbalovou válku“, vykřikoval do světa nadpis na titulní stránce Daily Mirror. Byl to typickej obrázek toho, jak tisk informoval o soudu, kterej následoval po násilnostech fanoušků West Hamu a Manchesteru United na palubě trajektu plujícího do Holandska. Ty se udály 7. srpna 1986.

Nakonec se přece jen odvážili ukázat v bandě na Upton Parku. Všichni jsme si to užívali. Kamkoliv ses podíval, viděl jsi křenící se ksichty z West Hamu, skoro jako by se schylovalo k nějaký skvělý party. Forest mlčeli jako zařezaný.

Forest, proč odcházíte za deset minut tři?

Brett Tidman a Ramsgate mi připomenuli den, kdy se Nottingham Forest odvážili přijít na West Ham jako banda. Je to jejich oblíbená historka. Opravdová klasika:

Ramsgate si pamatuje, že netrvalo dlouho a uvědomil si si, že na jménu I.C.F. by se dalo něco vydělat:

"Jak jméno I.C.F. nabývalo mýtickejch rozměrů, začli jsme díky němu vydělávat peníze. Rok po založení jsme hráli první zápas s Notts County. Porazili jsme je 5:2 a ve chvíli kdy jsme dali na 3:0, řekl jsem, že jestli dáme čtvrtej, tak se nevrátim na kasárna. Tenkrát jsem dezertoval. Když mě pak na útěku chytli, zavřeli mě do věznice Shooters Hill. Nakonec mi oznámili, že zatímco tam budu, tak musim něco dělat a dali mi na výběr buď tesaře nebo tiskaře. Vybral jsem si tiskařinu a tenkrát tam natisknul členský legitimace I.C.F. a vizitky s motivem "congratulations".

Drželi jsme výhodnou pozici, ze který jsme podnikali výpady dolů. Dřív než bys řekl švec před náma zmizely tisíce lidí a některý prchali i na hřiště. Při jejich útěku za sebou nechali tu největší mezeru, kterou by sis kdy moh na tribuně představit, což samozřejmě znamenalo, že okamžitě zjistili, že je nás tam ne víc než padesát. V tu cvhíli to byl zážitek jako žádnej jinej, právě jsme rozehnali celej zkurvenej kotel.

Ramsgate vzpomíná, že přestože přišel do E.L.F. jako jeden z posledních, byl u toho, když se rozhodovalo o tom, že všechny gangy mladších chuligánů se spojí a pojedou na svůj první společnej výjezd:

Additional information