close(x)

Přibližně 10 dnů před zápasem se nám ozývá parta z Rotterdamu, že by si rádi zazávodili. Jelikož ještě nevíme zda a kolik nás vyrazí, odpovědí jim je, že v den utkání si dáme vědět.
Píší, že v tom nemají problém a že počty upraví na námi zvolené číslo. Chtějí férové měření na počet a beze zbraní. Do Rottu dorážíme někdo busem a někdo autem. Během sjíždění se do námi vybrané hospody, volají, že mají několik míst na bezproblémové setkání. V hospodě se nás schází 22, voláme jim a oni odpovídají, že s tím není problém, že je to v pořádku a ještě jednou se ujišťují, jestli nebudeme mít nějaké to náčiní. Poté nás telefonicky navádí na vybrané místo, kterým je parčík nedaleko od stadionu.

Místo je to vskutku pěkné, park hned vedle hlavní ulice, ale není v něm ani noha a tím pádem žádné oko nežádoucího přihlížejícího. Již vidíme první dva jak stojí na začátku podchodu, šikujeme se do postavení a pomalým krokem jim jdeme naproti s potleskem rukou nad hlavami. Jeden z nich něco křičí do podchodu. Začínají vybíhat, k našemu překvapení počet trochu upravili na 50 možná lehce pod 60 dobráků. V tu chvíli je mezi námi rozdíl okolo 40-ti metrů. Sesouváme se k sobě – rameno vedle ramena. Při rozdílu 20- ti metrů od nás se jejich první řada zpomalí, v tom na nás začínají vylétávat skleněné lahve. Před první řadu se hrne druhá, ta má v rukou pásky a vidíme i dva teleskopy. V tu chvíli nečekáme, obracíme se a začínáme utíkat. Trošku je natahujeme a zkoušíme na dvou místech s prvními pronásledovately bojovat. To se nedaří a při kontaktu s prvními není moc času a tak jejich zadní voje dobíhají a dávají okusit chuť polobotkového blues, pásků a teleskopů. Nejaktivnější jsou holanďani ze Surinamu a jiných koutů planety. Jeden z našich je poctěn pozdravem od výtečníka s kobercákem nebo po domácku zkráceným kuchyňským nožem a odnáší si rozřízlou půlku a lýtko. Jsou slyšet houkačky a tak se rozprcháváme mezi domky. Zde v menších skupinkách, narážíme několikrát na stejně početné holanďany, ale ti před rovnocennou konfrontací mizí mezi baráky. Po 20-ti minutách se svoláváme dohromady a vyrážíme ke stadionu. Kdo nemá lístek není vpuštěn a není možnost si ho koupit. Nakonec končíme v nějakém baru a sledujeme televizi. Po zápase jdem k busu nebo autům a jedem domů.U busu se ještě dozvídáme, že nějaký normál byl pobodán do břicha a zad. Zápas trávil na sále. Co dodat? Nepoučeni z výjezdu sešívek a domluvou s holanďany z Ajaxu si připisujeme prohru s holanďany z Feyenoordu.


Klub přátel 3. poločasu.{jcomments off}

Additional information