Přinášíme historii první ultras skupiny v Evropě, která vyjde v několika dílech. V budoucnu hodláme přinášet historie různých ultras a hooligans skupin. A jak jinak začít než první ultras skupinou na evropském kontinentu, která vznikla už v roce 1950. Tady už zkrácená první část historie Torcidy v období 50. a 60. let, jak ji uveřejnil server torcida.org:

Po konci druhé světové války nastal v Jugoslávii velký zájem o sport, zejména pak o fotbal. Po pádu starších domácích klubů se začaly utvářet nové - už dle názvu související s novým režimem v Jugoslávíí- (Dinamo Zagreb, Červená Zvezda Bělehrad, Partizan Bělehrad) a tyto se připojily ke zbytku zbytku klubů, kterým zůstaly staré názvy (Hajduk, Sarajevo). Panovala tu obrovská rivalita, a celá liga bývala velmi napínavá, vesměs rozhodovaná až v posledních zápasech ligy. Tak to bylo i předposlední den v říjnu roku 1950, kdy se ve Splitu hrálo utkání mezi Hajdukem a Červenou Zvezdou a kde se rozhodovalo, kdo bude Mistr Jugoslávie. Ten rok se objevila nová vlna popularity, podpořená na víc Mistrovstvím světa ve fotbale konaném v Brazílii, kde se do světa dostaly obrázky, co všechno umí brazilští fotbalisté s míčem, a na víc i dokázalo dokonalé fandění brazilských fanoušků, zvaných Torcidas. Tato přitažlivá jižanská atmosféra z Maracané i z dalších brazilských stadionů zaujala skupinu studentů - fanoušků Hajduku v Zágrebu. A tak jak se blížil poslední zápas ligy s Červenou Zvezdou, úsilí o kvalitní podporu svého rostlo den ode dne a zažehlo uvnitř skupiny plamen nové idee, která byla v organizování fandících lidí (ultras) na fotbale. A po vzoru Brazilských Torcidas vznikl název Torcida pro fanoušky, kteří budou pomáhat svému týmu k vítězství v lize. Jádro skupiny vytvořilo 113 studenů a dalších mladých lidí, hlavně z Dalmácie, ale též tam byli i další fanoušci z dalších částí Jugoslávie. Za pomoci univerzitního výboru občanské mládeže v Zágrebu tato skupina zorganizovala výjezd na derby pro několik tisíc studentů a dalších fans Hajduku z tohoto města do Splitu. Poslední vlak plný fanoušků přijel do Splitu brzy ráno 29.října 1950. Celé město bylo na nohou a nemohlo se dočkat začátku zápasu. Velká skupina fanoušků jela brzy ráno před hotel, kde byli hráči Červené Zvezdy ubytováni a rozpoutali obrovský hluk sirénami, trubkami, zvony a vším co jim přišlo pod ruku. Za pár dní vyšlo inteview s Milovanem Dilsem (komunistický politik, jedna z klíčových postav partyzánského hnutí Srbska a Černé Hory – pozn. Správce) v Bělehradských novinách a pár dalších článků, ve kterých byla Torcida kritizována za to, co převedli okolo tohoto zápasu.
V článku "Jak nefandit" vydaném v Borbě 1. listopadu 1950 bylo napsáno, že "členové této skupiny se chovali velmi zlostně a útočně, a pokud nebudou zastaveni, mohli by šířit nenávist mezi kluby". Tyto články způsobily zájem médií. A tak předseda Hajduku na vlastní obranu vydal článek, ve kterém stálo "Na zápase ve Splitu se poprvé objevila jedna ze skupin fanoušků Hajduku, která se jmenuje Torcida, která podporuje svůj klub. To byl jednoduchý příklad podpory svého týmu a stála za tím větší uskupení, tvořené občany ze Splitu. My jsme uvítali záměry našich přátel, které umělo seskupit dohromady fanoušky a mohlo tak pomoci klubu, a které může být přínosné".
Předseda Hajduku tak zvýšil zájem o Torcidu, a posléze vicepresident Hajduku a předseda národního výboru komunistické strany ve Splitu, Juro Baric, v té době vyzval mocného Milovana Dilase, aby vyšetřil případ "Torcida". A tak byli navrženi 3 členové vládní zmocněnci, a výsledkem jejich působení bylo: Juro Bilič a tehdejší prezident Hajduku Ante Jurjevič Baja byli postaveni před soud, ale skončilo to pro ně jen výstrahou od soudu; kapitán Hajduku Frane Matosic byl vyhozen z komunistické strany kvůli jeho rvačce s hráčem Červené Zvezdy; několik členů Torcidy bylo zavřeno předem zaujatým soudem atd. Vjenceslav Žuvela skončil nejenom vyhozením z Komunistické strany Jugoslávie, ale na víc byl odsouzen ke třem letům vězení, naštěstí mu pak vyšší odvolací soud zmírnil trest jen na tři měsíce. Žuvela byl mimo jiné souzen za to, že před ostatními studenty nosil znak Torcidy s iniciálami T&H., což bylo dle obžaloby jasně nacionalistická zkratka „Torcida Hrvatska“ (Torcida Chorvatsko), při tom se však jednalo o zkratku Torcida & Hajduk. Tento politický útok ze strany státu na Torcidu a její organizátory byl tak velký, že přestali s aktivitami. V této době politické i jiné orgány nepodporovali nově vznikající organizovaný support fanoušků. Přesto i v dalších desetiletích stále fanoušci zpívali písně na zápasech Hajduku a podporovali svůj klub, ale už to nemohlo být organizované jako předtím. Během 50. a 60. let popularita fotbalu ještě více vygradovala. Na atraktivnějších a důležitějších zápasech se začaly tvořit skupiny divočejších a hlasitějších fanoušků. V první polovině 60. let fanoušci Hajduku podporovali svůj klub, a v rukou se jim objevovali signální rakety, race a další pryo, které v některých případech bylo hozeno i na hřiště. A stejně, jak to bývá i v současnosti, fanoušci slavili a zpívali po dobrém výkonu či vítězství, a po prohře si vylévali zlost, ale v této době jen velmi vzácně vypukly nějaké bitky. Některé z těchto vzácných incidentů se staly, když ve Splitu hrál Hajduk se Sarajevem. První incident se stal 1. října 1961, když po zápase napaden a dobit rozhodčí Alexander Skorič, který neuznal gól Hajduku. Druhý, větší incident, se stal 11. září 1966, kdy několik fanoušků zklamaných z prohry Hajduku rozpoutalo velké rvačky na tribunách, a část jich i poškodila. Urážky v těch letech byly také časté, a mířili zejména na hráče týmu soupeře nebo na rozhodčí. Skandování a hlasitý zpěv byly považovány za věc, která má vystrašit nepřátelské fanoušky a hráče. Veřejné slogany o národnosti, zvláště ty šovinistické povahy, byly opravdu ojedinělé a tehdejší režim každou takovou věc tvrdě trestal.

Additional information